8.-9. den (13.-14.2.2012) - Bodhgaya
Vlak z Váranásí do Gaye byl o poznání špinavější a smradlavější, než předchozí vlaky. Asi to směrem ke Kalkatě přiostřuje. Radši jsme rychle zhasli a uložili se na lehátka rozhodnuti vše zaspat, což se nám všem podařilo (i mě!!!). Léňa bohužel ve vlacích dost trpí, protože pachy jí nedělají dobře a vyvolávají obracení žaludku. V Gayi opět klasika s rikšáky. Asi 30 vteřin s nimi diskutujeme o ceně za odvoz do blízké Bodhgayi , než naší nabídnutou cenu jeden akceptuje. Cena byla podezřele nízká a tak mě nepřekvapilo, že nám u rikši tvrdí, že se jedná o cenu za jednoho. Vzali jsme jiného a tentokrát nás frčelo osm, řidič měl ještě dva kámoše.
Cesta je na mapě relativně krátká, ale řidič se jí rozhodl zpestřit zkratkou mimo asfaltku, takže si to na výmolech a kamenech pěkně naklepáváme. Léňa si to obzvlášť užívá, neví, kde ji žaludek stojí. Máme nějaké tipy na hotel z průvodců, které si vezeme, tak sdělujeme rikšákovi adresu jednoho z nich, kývá hlavou, jako že jo, ale zaveze nás do úplně jinýho ( zřejmě tu má nasmlouvanou provizi ). Hotel nás nepřesvědčí, tak chceme do toho z průvodce. Rikšák opět přikyvuje a opět nás doveze k jinému hotelu. Pobavil mě rozhovor typu: „Tohle je Laxmi guest house“. „Jo“. „Ale my jsme chtěli do Rahul guest house“. „Jo“. Ale tohle je Laxmi guest house“. „Jo“. J Ale hotel se nám docela líbí a rozhodli jsme se zůstat. Rikšák měl ještě tu drzost říct si ještě o další peníze navíc, načež mi ruply nervy a k pobavení všech jsem mu velmi rázně řekla, ať se vyklidní, že nás odvezl úplně jinam, než jsme chtěli a navíc dostane peníze od hotelu, takže naprosto bez diskuzí. Ten jen vyvalil oči, polknul a ostatní se tím bavili ještě celý den. Hotel byl opravdu fajn, jen z balkonu jsme měli výhled přímo do místního malého slumu, kde žijí ti nejchudší a tak můžeme vidět jejich život takový, jaký opravdu je. Docela drsárna…
Bodhgaya je místo, kde před 2,5 tisíci lety dosáhl bývalý princ Siddharta osvícení a pochopil skutečnou povahu všech věcí tohoto světa i celého vesmíru a začal poté šířit mezi své žáky učení o možnosti odstranění utrpení z lidského života.
Začalo se mu říkat Buddha ( Probuzený ) a v celé Asii se posléze buddhismus velmi rozšířil. Stojí tady přímý potomek památného stromu Bodhi, pod kterým Buddha meditoval, když dosáhl konečného osvícení. Indický král Ashoka, který buddhismus přijal, zde nechal vybudovat monumentální chrám, kolem kterého se dodnes shromažďují stovky poutníků. Postupně v Bodhgayi vzniklo několik dalších chrámů, v podstatě každá buddhistická zemzde má svůj, všechny jsou velmi krásné, každý v trochu jiném stylu. Takže je zde možné potkat buddhistické mnichy a poutníky z Indie, Tibetu, Nepálu, Číny, Japonska, Indonesie, atd. Při první procházce jsme s Kájou trošku zabloudili (jsem zase jednou myslela, že to mám pod kontrolou), ale díky tomu jsme objevili chrám, který se zatím buduje a není na turistických mapách, byli jsme tam téměř sami. Cestou jsme museli projít přes tu nejchudší část městečka, což byl také zážitek. Prošli jsme několik chrámů, návštěvu toho největšího jsme nechali na další den.
V noci mě budí strašné křeče v žaludku, došlo i na mě. Střídavě skučím na posteli a běhám na záchod, usínáme s Kájou až ráno, poté, co ho vyšlu k Léně pro místní léky. Po poledni jsem se odhodlala na návštěvu velkého chrámu, přesto, že mi bylo pořád zle. Díky známému buddhistickému soucitu byla cesta plná žebráků včetně dětí ležících v prachu s různě zkroucenýma nohama, neschopných pohybu. Některé obrázky a atmosféra nás opravdu dojala až k slzám. Sem tam pustíme nějakou tu rupku, ale je jasné, že nemůžeme spasit svět. Park okolo chrámu byl plný meditujících a modlících se lidí z celého světa. Atmosféra byla velmi silná a pronikala až do morku kostí. U vstupu do chrámu odříkávala nahlas své modlitby skupinka tibetských malých mnichů, mohlo jim být kolem 10 – 12 let, ale to, co kolem sebe šířili, bylo neuvěřitelně silné. Usedli jsme poblíž a nechali se pohltit jejich rytmickým odříkáváním. Všude kolem chrámu lidé zpívají či recitují různé modlitby či sedí bez hnutí v meditaci. Kája si takhle sedí pod stromem Bodhi, když se mu najednou přímo k nohám snese jeden z jeho lístků. Je o ně tady docela boj a navíc to vypadá, že se vlastně ani sbírat nesmí. Já s Leničkou jsme dostaly požehnání od nepálského mnicha cestou na záchod, asi věděl, že se nám tam bude hodit J. Všeobecně nám bylo u chrámu moc dobře, buddhistická atmosféra mi je příjemnější, než ta hinduistická, mnohem větší klídek. Bohužel se začalo projevovat to, že nejím a tak jsem si šla před cestou ještě lehnout.
Vlak do Kalkalty měl zpoždění a na hnusném nádraží jsme při čekání dost trpěli. Když k nám přišla jihokorejka s holou hlavičkou a úsměvem od ucha k uchu, aby s námi prohodila pár vět, tak už jsme ani trpět nemohli a museli se na ní taky usmívat.