6.-7. Den (11.-12.2.2012) – Váranásí
Ve vlaku s námi jelo 14 Čechů, nevěřila jsem svým očím, když jsem viděla rezervační listinu. Půjčili nám lepicí pásku, abych zalepili díry pod okny a netáhlo na nás tolik. Dobrý typ pro cestovatele nižší třídou. Během cesty jsem zase nespala a vlak byl asi courák, vzdálenost kratší než Dillí-Kajuraho jsme jeli mnohem déle. V dopoledních hodinách nás tedy přivítalo svaté město Váranásí, známé především tím, že se zde denně spalují stovky těl zemřelých hinduistů na břehu Gangy.
Po klasické tahanici několika rikšáků o nás jako zákazníky a vysmlouvání velmi příjemné ceny za odvoz z nádraží do centra ( cca 10 km za 50 rupiíí, tedy asi 20 Kč ), nás nastoupilo všech pět se všemi svými bágly do stále oblíbenější rikši. To, co následovalo, předčilo všechna vyprávění a pověsti o způsobu jízdy řidičů v asijských městech.
Totální chaos, příšerný hluk a smrad, neustálé troubení všech na všechny, předjíždění a vjíždění do křižovatek bez jakýchkoliv pravidel, tisíce aut, motorek, rikšáků, cyklistů, chodců, traktorů, krav, psů, atd., snažících se dostat co nejrychleji odněkud někam, pro našince naprosto nezvládnutelná situace. Ale jim to nějakým záhadným způsobem funguje, takže jsme po asi půlhodinové zběsilé jízdě zastavili před prvním doporučeným hotelem. První plný, v druhém byl majitel muslim a netvářil se zrovna příjemně. Chtěl přemrštěnou cenu, o které nechtěl vůbec diskutovat. Protože ani pokoje nevypadaly nijak vábně, bez oken a s rozbitými záchody, rozhodli jsme se hledat jiný hotel. Náš rikšák nás provezl neuvěřitelně úzkými uličkami, ve kterých jsme se neustále ještě vyhýbali ležícím kravám, pobíhajícím psům a kličkovali v hromadách odpadků a zastavil před dalším hotelem. Šli jsme se s Kájou zeptat na cenu a obhlídnout pokoje, bylo to o něco lepší a cena byla vcelku přijatelná. Říkali jsme, že hodláme zůstat jednu noc a den, na další den zaplatit jen jeden pokoj, protože další vlak nám odjíždí až po půlnoci následujícího dne. Vše bylo ok, tak jsme došli pro ostatní a batohy a hodlali se ubytovat. Jenže v tu chvíli začal recepční tvrdit, že tuhle cenu jsme si dohodli, jen pokud zaplatíme dvě noci za oba pokoje. Kája to už nevydržel a řekl mu od plic něco ne příliš slušného. Tmavý chlapík odpověděl také zhurta, tak jsme se otočili, vzali bágly a kvapem mizeli. Trošku nám už začaly téct nervy – dlouhá cesta vlakem, hluk a neustálý chaos, teplo a my navlečeni do vlaku (měla jsem i jégry), hlad…Rikšák byl akční, zavolal hned do dalšího hotelu a jelo se. Tentokrát to vyšlo, na místní poměry čistý a slušný hotel za příjemnou cenu, navíc pár kroků od Gangy a s restaurací na střeše. Dali jsme spršku a oběd na střeše a šli se dospat.
Následující procházka po městě byla také pro silné nervy, kromě již zmíněného dopravního chaosu neustálé oslovování a nabízení prodavačů všeho možného, také pohled na děsivou bídu, ve které valná většina zdejších obyvatel žije, je pro Evropana šokující. Lidé žijící s rodinami v miniaturních špinavých kobkách v přízemích domů, někdy sloužících případně i jako prodejna nebo občerstvení ( v tom lepším případě ), v tom horším celé rodiny žijící jen na ulici pod přístřešky z igelitu, ušmudlané děti hrající si mezi kravskými lejny u obrovské hromady odpadků, ve které se prohrabují prasata, psi i krávy, postavy ležící v prachu přímo na silnici těsně u projíždějících a věčně troubících aut a rikšáků, směsice různých vůní, smradu a smogu, to je silný nápor na psychiku. Vše ale zatím všichni zvládáme v pohodě a dobrá nálada nás neopouští, jdeme se projít po tzv. gátech na břehu řeky Gangy, která je ale mnohem užší, než jsme čekali, jen pohled na protější břeh s velmi širokým písčitým pásem až na obzor naznačuje, jak obrovský tok to musí být v období dešťů. Po jednotlivých gátech zasvěcených různým bohům ( většinou však Šivovi ), jsme došli na místo, kde se koná večerní púdža ( obřad ). Bylo tam hodně turistů, ale i místních hinduistů, kteří společně s vykonavateli obřadu zpívají a modlí se. Po chvíli jsme se šli s Kájou podívat i na některé menší obřady, které v tu chvíli probíhali na břehu řeky. Zážitek z nich je opravdu mystický. Cestou zpět na hlavní púdžu, která pomalu končí, nás odchytla usměvavá a milá Indka a dala nám každému do ruky dvě květiny se svíčkou v misce, máme jí prý pustit po vodě Gangy. Je to místní zvyk a zaručí nám to prý dobrou karmu a štěstí pro nás i všechny naše blízké. Pustili jsme kytičky po vodě a vnímali posvátnou atmosféru této chvíle. V okamžiku, kdy Indka chtěla obratem za kytičky 400 rupek, posvátnost okamžiku, zvlášť když je o kus dál prodávají za 10 rupií za kus, mizí. Já supím, ale nakonec jí přeci jen něco dáme a odcházíme relativně v klidu.
Spát jsme šli brzy, protože jsme měli na šestou ranní objednanou loďku po Ganze při východu slunce.
Druhý den ještě skoro za tmy jsme nastoupili na loď a pomalu začínalo svítat. Opar nad řekou, vrzání dřevěných vesel a pohled na veslujícího Inda mi vyvolává v hlavě myšlenky na řeku Styx a převozníka kamsi na druhou stranu. Podél jednotlivých gátů jsme pluli na jeden z těch, na kterých se spalují mrtví. Vystoupili jsme na břeh a hned se nás ujal jakýsi místní servisák, který nám vše vysvětlil a ukázal. Z jedné z několika hořících hranic kouká ještě neshořelá noha a dají nám nahlížíme i dovnitř, kde je vidět hlava, resp. Už jen černá lebka s trochou něčeho uvnitř, asi mozeček. Je to hodně zvláštní pocit (ale paradoxně mi je pak hůř z nafouklé mrtvolky štěněte, kterou na loďce míjíme). Ponurou atmosféru dokreslovali všudypřítomní psi, kteří ještě z horkého popela vyhrabávali kosti a krákající havrani, poletující kolem. Kněz nám dál ukázal oheň na místě, kde ho prý před 3500 lety zapálil sám Šiva, když se rozhodl takto pohřbít svou manželku Šakti a rozprášit její popel do Gangy. Od té doby prý oheň hoří neustále a Indové takto pohřbívají své mrtvé. Kromě dětí, svatých mužů, malomocných, těhotných žen a uštknutých kobrou, ti se nespalují, ale jejich těla se vhazují do řeky celá. Na spáleništi je cítit jen vůně dřeva, používá se pro tyto účely speciální, které je ale velmi drahé. Samozřejmě jsme „povinně“ přispěli na dvě kila a odpluli jsme dál. Obyvatelé města prováděli v řece ranní hygienu, někteří si zaplavali, jiní prali, zkrátka takový normální začátek dne ve Varánásí, svatém městě. Že je zde smrt součástí života (tak jako všude, ale tady tolik hmatatelně), nám připomíná skupinka dětí, která si bezstarostně hraje několik metrů od spalovací hranice. Léně bylo už celou noc špatně a ani během dne se stav nezlepšoval, takže loďku vypustili a šli se s námi podívat odpoledne jen do ašrámu indické světice Ma Ananda Moi. Večer jsme s Kájou nechali zlákat k návštěvě krámečku místního obchodníka, který když slyšel, že jsme z Ček ripablik, nám začal ukazovat své návštěvní sešity s doporučeními lidí z celého světa. Nevěřili jsme svým očím, když ukázal rukou česky psané doporučení a pod ním nalepenou vizitku Výtahy Schindler. Nějaký Petr Stebitz, kolega Kájova taťky z práce…
Na nádraží jsme pozorovali hrátky opic. Jednu kousnula přerostlá myš (asi potkan), naštvala se a mrskla s ní o zem. Takové zkrácení chvíle při čekání na vlak.