10. den ( 15.2.2012 ) - Kalkata
Po nástupu do vlaku směr Kalkata jsme byli nepříjemně překvapeni, když naše „kupéčko“ okupovala indická rodinka. Dohadovali jsme se a navzájem jsme si ukazovali zakoupené jízdenky. Už jsem si představovala, jak celou noc jízdy někde sedím nebo pravděpodobněji stojím a moc veselo mi nebylo. To, že s Léňou moc nejíme, se už docela projevuje. Naštěstí jsme si všimli, že rodinka má druhou z jízdenek zakoupenou na 14.4. (za což ale chudáci nemohli a byl to omyl drah), takže smůla a průvodčí je vyhodil.
Nádraží v Kalkatě bylo překvapivě pěkné a čisté (na místní poměry) a bylo znatelně tepleji. Chytli jsme taxi – překvapivě ani žádná rikša na dohled. Trvali jsme na tom, že nás pojede všech pět a taxikář na to, že to není povoleno. To, že se něco nesmí, jsem slyšela poprvé za celou dobu pobytu v Indii. Před námi ale vystupovala skupina Indů snad v šesti, takže konec dohadování. Cestou vznikla trošku panika, protože taxikář nějak nechápal, kam chceme jet nebo prostě nerozuměl. My mu taky nerozuměli. V každém státě je sice úředním jazykem hindština, ale jinak se mluví i lokálním jazykem a to se pak odráží v přízvuku v angličtině. Tohle mi připadalo jako huhlání, případně mohl mít řidič vadu řeči. Vyhodil nás v ulici, kde by se dle průvodce mělo nacházet nejvíce hotelů a tradičně chtěl zase víc peněz, než bylo domluveno a tradičně byl zase odpálkován. V ulici se na nás hned navěsila různá individua vzezření našich homelessů. Mezi nimi i taková přičmoudlá paní s prošedivělou hlavou na ježečka a evidentně to nebyla Indka, anglický přízvuk dokonalý. Asi byla pěkně sjetá, pořád si něco mrmlala a taky říkala, že juhůůůů, to je nářez, užijte si tu pravou Kalkatu a něco o tom, jestli si vzít modrou nebo červenou pilulku (odkaz na Matrix). Evidentně si vzala červenou a teď neví, co se s ní děje J Hotely vypadaly dost příšerně a ještě navíc byly drahé (některé pro změnu plné), protahoval nás po nich samozvaný průvodce. Skončili jsme v hotelu provozovaného sikhem, což odradilo průvodce (asi by tady provizi nedostal). Výhled šílený, střechy plné odpadků, ale pokoj ok a cena dobrá. My s Kájou jsme to tolik neřešili, protože nám hned tentýž den na noc jel vlak do Bhubaneswaru a ostatní zůstávali v Kalkatě. Máme jiné priority a potřebovali jsme ušetřit čas pro cestu na sever. Dle mého názoru se to ukázalo jako dobré rozhodnutí, protože jsme Kalkaty po celém dni měli plné zuby. Zašli jsme do proslulého chrámu bohyně Kálí, kde se údajně obětují zvířátka. Už cesta k chrámu dost nářez. Užila jsem si jen cestu metrem (ano, Britové tu postavili jednu trasu), vagónek maličký, ale čistý a klimatizovaný. Cena 4 Rps na osobu, takže asi 1,50 Kč. Po výstupu z metra jsme hledali restauraci a museli jsme ujít dost velký kus cesty, abychom našli něco jiného, než pouliční stánek. Dali jsme si toustíky, mně suchý chleba a černý čaj stejně vyhovoval. Jinak směrem k chrámu to dost houstlo, žebráci, mrzáci, hluk, prach, smog. Dojímali mě výjevy jako rikša tažená bosým hubeňoučkým stařečkem. Ani boty neměl a prostě musel dřít do úmoru, aby alespoň něco pro rodinu vydělal. Na místě jsem žádnou obětní frontu neviděla, takže se mi dost ulevilo (asi nejedou nonstop). V chrámu halda lidí, někam se tlačili, nějací dva organizátoři to tam usměrňovali, vůbec jsem nepochopila, proč se to děje a o co vlastně jde, o klidné chrámové atmosféře ani nemluvě (ohromný rozdíl oproti buddhistickým svatostánkům). Ale taková je energie Kálí, intenzivní, transformující, děsivá pro ty, co se změny bojí. Nahlédla jsem do okénka a byla tam jen černá hlavička s vyplazeným jazykem, taková zjednodušená personifikace hrozivé bohyně, možná tak o to děsivější. Poučeni z průvodců, že po nás bude chtít někdo příspěvek na chrám v nemalé výši a když nedáme, tak nás postihne hněv Kálí, odpálkovali jsme každého, kdo se s námi v chrámu chtěl dát do řeči – co kdyby náhodou J
Cestou zpět do hotelu se naši spolucestovatelé chtěli zastavit v misii matky Terezy, která v Kalkatě působila a pomáhala chudým a nemocným. V misii je možné pracovat jako dobrovolník. Podařilo se jim domluvit a na zážitky z toho se těším. Bylo k neuvěření, že jsme tam potkali onu usměvavou jihokorejku, která se ke mně už řítila a objímala mě téměř beze slov. Buddhisti jsou prostě v pohodě, přirostli mi k srdci J
Před odjezdem jsme ještě dali procházku setmělou Kalkatou. Jsou to dvě různá města. Moderní obchody a osvětlené parčíky s fontánkami, domy ve stylu britské architektury. O pár ulic dál jen prach, bída a hlad.
Večer jsme s Kájou opět balili a připravovali se na další přesun. Těsně před odchodem se strhla pěkná průtrž, ale museli jsme holt vyrazit i tak. Taxi jsme chytli hned před hotelem, takže jsme ani nezmokli. Cena byla skoro poloviční než na cestě do hotelu (pěkně nás ten předchozí huhla odrbal) a navíc byla cesta i o poznání kratší. Vzpomněla jsem si na české taxikáře, když chytnou chudáka cizince rovnou na nádraží nebo letišti… Lístek jsme tentokrát měli do první třídy (nižší třídy už byly na tenhle termín vyprodány). Kupéčka vypadala jako ta naše, takže žádný ultra luxus, v každém vždy čtyři postele. Bohužel jsme měli s Kájou lístek každý jinam a nikoho se nám nepodařilo přemístit. Záchod (díra) splachovací a u umyvadélka mýdlo, v kupé klimatizace (kvůli které mi táhlo celou cestu na hlavu, takže jsem skoro nespala – nepodařilo se mi natolik zachumlat), k dispozici prostěradlo, deka a polštář. To jsme dosud neznali J V kupé se mnou jel Ind žijící v Německu a byl natolik vzdělaný, že neomylně určil jako hlavní město ČR Budapešť J Ale pak se chytnul a tvrdil, že v Praze byl. Věčnými konverzacemi na podobné téma začínám být trošku unavená…